K čemu je nám láska, když nás čeká jen samé utrpení a zklamání? Mnoha z nás touží po vztahu, sní o tom pravém ořechovém. Dívky si již dávno namalovaly představu pana Božského, kluci ji vídají každý den na stránkách pánského časopisu. Ale opravdu je láska o vzhledové přitažlivosti? Většina lidí řekne, že si u protějšku všimne nejdříve očí, zadku a podobně. Podle mě je toto lež, podle mě si každý všimneme jak daná osoba vypadá, jak vyzařuje a až po chvíli co vstřebáme jejich vůni, si všímáme prvků jako jsou mandlové oči, pevně vytvarovaný zadek, krásný úsměv. Každý jdeme na schůzku se záměrem druhého oslnit. Dívky se snaží vypadat co nejlépe v uplých džínech či krátkých šatech a kluci se snaží oslnit pěkným trikem či košilí. Všechno je to o módě, o oblečení. Netvrdím že všichni, ale ruku na srdce, kdo z Vás by chodil s dívkou/chlapcem, co se neumí normálně obléct?
Ano, nejspíš je to povrchní a na vzhled by se nemělo koukat, ale. Všechno má svá ale.
Proč vlastně stojíme o utrpení a zklamání? Dávno nežijeme v době, kdy vztah vydrží válku, revoluci a úmrtí toho druhého. Buďme upřímní. Lidi se scházejí a odcházejí a zanechávají na tom protějšku naprostou pohromu v podobě zlomeného srdce. A přece jen všichni slepě hledáme přítele, který s námi projde všemi problémy, i když víme, že nikdo takový není. Mnohdy jsou to nejlepší přátelé, kteří jsou schopni tímto s námi projít.
Mnohdy se setkáváme s naprosto cizími lidmi a snažíme se je vnést do našeho života, ale buďme upřímní, po pěti schůzkách s nimi uplácat vztah z ničeho, je kreslení vzdušných známků, těžko se něčeho dočkáme.
Kde je tedy chyba? To, že chceme být milováni? To, že slepě věříme?
